Svátostné smíření - Zpověď
Nepřetržité smíření v křesťanském životě je už samo o sobě svátostné, protože nová ekonomie spásy má strukturu smlouvy. Je podstatně svátostné a církevní v tom smyslu, že dar, který vzbuzuje v hříšníkovi opravdovou lítost, dotýká se člověka jako člena církve nebo jako někoho, kdo je na cestě k ní; že církev je základní svátostí (znamením a nástrojem) smíření, které chce Bůh uzavřít s lidstvem tím, že soustředí všechny věci pod jedinou hlavou, Kristem.
Dále je smíření svátostné také proto, že upřímná lítost má zvláštní svátostnou dimenzi ve svátosti pokání: lítost tvoří totiž dynamický celek, který se rozvíjí v čase více méně dlouhou a složitou cestou podle osob a situací, cestou, jež končí svátostí ve vlastním smyslu slova. V této souvislosti je svátost vrcholem dynamiky vnitřního obrácení a smíření prožívaného konkrétně v každodenním životě a představuje se jako oslava Ježíše Krista, jehož milost tuto cestu umožnila.27
Svátostné smíření předpokládá předchozí cestu, jejímž cílem a náplní je postupné obrácení k Bohu a k bratřím a sestrám: svátostné smíření je naplnění, konečný pól této cesty.28
Svátost pokání tedy není a nejeví se jako izolovaný úkon, nýbrž tvoří řetěz a je podmíněna předchozí cestou, kterou bychom mohli docela dobře nazvat uvedením do pokání, uvedením do smíření. Samozřejmě, svátost pokání působí na podkladě svátostné a církevní osnovy našeho života.29 V určitém smyslu posvěcuje život trvale usilující o pokání a smíření. Jinými slovy, uskutečňuje jistou aktivní přítomnost na podkladě jisté přítomnosti habituální v tom smyslu, že "svátost pokání je jakoby ohniskem, kde se soustřeďuje náš každodenní kající život. Rozdíl mezi každodenními znameními a znamením svátostným tkví v tom, že tento poslední nám dává naprostou jistotu, že nás Bůh miluje."30 A to znamená, že svátost pokání je také nový dar: nenaznačuje jenom to, co už Bůh udělal, ale dává něco nového ze strany Boží.
Bůh prostřednictvím svátosti pokání "doplňuje smíření, které započal: smíření hříšníka s Bohem samým a s církví. Toto je absolutně nový dar, který je dáván ve svátosti: dar nový, protože je to poslední výraz postupného setkání mezi Bohem a člověkem, pečeť na usmíření, které už na obou stranách započalo, znamení definitivního naplnění. Dar nový také proto, že je cílem cesty, která měla už na svém počátku dík své struktuře smlouvy svátostný rozměr, a proto byla možná jen jako tíhnutí ke svátosti."31 Z tohoto hlediska pohlédněme v krátkosti na strukturu svátosti pokání.
1. Zpřítomnění slova spásy v církvi ve svátosti pokání.
Novus Ordo praví: "Svátost pokání má vycházet ze slyšení Božího slova, protože právě svým slovem volá Bůh k pokání a přivádí k obrácení srdce."32 Toto zpřítomnění slova v církvi nám pomáhá objevit, že Bůh nás první miloval. První se obrátil na člověka a sdělil mu, že si přeje uzavřít s ním smlouvu. On má první iniciativu, když jde o smíření s hříšným světem. Všechno udělal pro naše obrácení. Tolik, že toto obrácení je jen posledním krokem, který už je jakoby samozřejmý: přilnutí vírou k odpouštějící lásce.33 Je to slovo, které nám dává na srozuměnou, že jsme hříšníci.
Je to zjevení, které nám dává pochopit hluboký aspekt lidského života a jeho pravé nadpřirozené rozměry. A v této škole můžeme doopravdy pochopit smysl hříchu a odpuštění.34 Ale ve světle Božího slova není hřích to první, co hříšník pochopí, nýbrž pozná Boha lásky, dobroty a milosrdenství a v té míře, v jaké porozumí Božímu plánu lásky, nalezne také smysl hříchu, obrácení a smíření. "Jenom hloubka lásky umožňuje zpytovat hloubku hříchu. Hříchy by nebyly tak těžké, kdyby Bůh nebyl láska. Ale je hrozné být hříšníkem před tím, který nás tolik miloval."35 Zpytování svědomí je pak pročítáním našeho života ve světle Božího slova a velkých nadějí, které nám otevírá jeho volání.
Není to sebeobžaloba, která předhazuje vinu a zatvrdí se ve špatném svědomí, a to pak vede k výčitkám a k soustředění se na sebe. Tato "četba" naopak vede k lítosti, k bolesti, jež doufá v Boží milosrdnou lásku. Toto pročítání života ve světle Božího slova nese s sebou optimistickou a pozitivní představu obžaloby. Nejde o tíživou obžalobu z vin, ale o vyznání ve světle Božího milosrdenství. Má trojí rozměr: uznání spáchaných vin proti Bohu, chválu Boha (confessio laudis) a vyznání víry (confessio fidei).36 Vyznání je především úkon kajícníka: Vyjadřuje a uskutečňuje plně lidsky lítost, která ho ovládá. Když projevíme bez okolků lítost nad vinou, uvědomíme si hlouběji, co jsme provedli, a lítost se zase prohloubí. Ve chvíli, kdy hříšník vyznává své viny Bohu, nejde mu jen o to, že je uznává, ale chce také obdržet odpuštění, chce si je vyprošovat v celé církvi se svými bratřími a za vedení Kristova. Takto je obžaloba úkonem víry a chvály. Jejím typickým výrazem je žalm 50.
Kajícník vyznává Boží svatost, vyznává, že je daleko za svým vzorem (Mt 5,48), že Bůh je svatý, že je docela jiný (srov. Ž 50,6), že Bůh je spravedlivý, ne v tom smyslu, že by se mstil, ale v tom smyslu, že žádá, aby se skoncovalo s hříšným životem. Člověk vyznává, že je jist Boží láskou a jeho odpuštěním. Kristus nám zjevil, že Bůh je láska. Když se vyznáváme, říkáme nahlas, že věříme v tuto milosrdnou lásku. Obžaloba je tedy opravdový úkon bohopocty. Vyznávat hříchy znamená hlásat svatost, milosrdenství, spravedlnost Boží. Confiteri značí: vyznávat své viny, děkovat, dobrořečit, chválit. Totéž slovo, tatáž skutečnost: vyznáváme-li, že jsme hříšníci, prohlašujeme tím, že Bůh je svatý, milosrdný a spravedlivý.37
2. Pokání: rozhřešení a účinná modlitba celého církevního společenství.
Znamením celého společenství uděluje Bůh kajícníkovi odpuštění jako odpověď na pokání, které je znamením jeho obrácení. Tento zásah církve se projevuje mnoha způsoby, ale zejména skrze služebníka, který pronáší účinná slova odpuštění. Slovo, které vyjadřuje víru církve, posvěcuje a povznáší kajícníkovo pokání a dává mu účast na výkupném díle, v němž církev pokračuje. A právě církev skrze svého služebníka pronáší tato slova jako účinný projev Boží velikonoční lásky. Účinnost těchto slov pochází z toho, že je biskupové a kněží dostali a pronášejí ve spojení s Kristem a v jeho Duchu.
Ale ani toto používání moci klíčů hierarchických služebníků není odděleno od spolupráce s obcí. Modlitba obce doprovázená láskou není nic jiného než modlitba a láska nebeského Krista, kterého zviditelňuje a zpřítomňuje určitý člověk v určité době a na určitém místě dějin. V celé protrpěné a živé historii svátosti pokání můžeme zjistit toto zasahování obce ve prospěch hříšníků. Církev se obrací k Bohu, aby vyprosila odpuštění bratřím a sestrám, podepírá kajícníky v jejich úsilí o obrácení a pomáhá jim vykořenit hřích a jeho stopy v životě. Reforma, kterou v tomto duchu provedl Novus Ordo Paenitentiae, je opravdu významná. Takto je svátostné smíření křesťana, který zhřešil, úkonem celé obce, a ne jenom hierarchie. Zásah služebníka v obci a spolu s ní výslovněji ukazuje na prostřednictví církve a vede ji k účinnému prožívání sedmi svátostí.
3. Pokání: smíření s Bohem a s církví.
Zásah církve jako viditelné znamení Božího milosrdenství zajišťuje viditelně a historicky křesťanům odpuštění a smíření s Bohem a současně uděluje pokoj s církví: "Smíření s Bohem se požaduje a uděluje službou církve."38 Když křesťan hřeší, uráží Boží lásku a zraňuje také církev v tom smyslu, že tím ve světě překáží dynamice církve jako znamení a nástroje vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (srov. LG 1) a zmenšuje tuto dynamiku.
Tato rána způsobuje v hříšníkovi "ontologické" oddělení od církve, místa spojení s Bohem, vzdálení od lásky v církvi jako daru Ducha svatého, protože hřích je vždycky úměrně ke své tíži odmítnutím lásky, odmítnutím Ducha, který oživuje církev. Nejde o viditelné a naprosté odloučení, protože mocí křtu náleží i hříšný křesťan stále k církvi. Jde o vzdálení nebo odloučení vnitřní a neviditelné od spasitelné lásky obce. Nesmíme se tedy omezovat na to, že bychom považovali usmíření za úkon, platný výhradně pro právní vztahy. Musíme chápat, jak je křesťan zapojen do církve jako životního místa, které ho napojuje na Krista. Je-li tomu tak, může se skutečná účast kajícníka v komunitě, do které se vrací jako její plnoprávný člen, definovat po způsobu evangelia jako naroubování na rostlinu, která ho živí.
Přijmout pokoj církve tedy znamená znovu zaujmout místo jako živý člen v tomto živém prostředí, kterým je církev.39 Návrat k pokoji s církví přináší odpuštění hříchu a dar lásky Boha a církve. To znamená dar Kristova Ducha, který znovu spojuje hříšníka s církví, s Kristem, s Otcem. Jinými slovy, křesťan, který se postavil na odpor a odloučil se od Boha a od bratří, nalézá opět Boží lásku v lásce bratří, jež je viditelnou láskou Boha na zemi a v dějinách. Takto můžeme říci, že obrácení křesťana k Bohu a smíření s ním se uskutečňuje obrácením k církvi za předpokladu, že v bratrském odpuštění komunity se sděluje hříšnému bratru láska odpouštějícího Krista.